Z druhé strany

Říká se, že chceš-li opravdu porozumět druhému člověku, ujdi jednu míli v jeho botách. Je to jedno ze základních terapeutických pravidel - spolu s autenticitou a kongruencí.

Ráda tu míli s tebou ujdu a tvé boty si nasadím s úctou. Nečekala jsem, že jsou tak těžké. Ještě než vyrazíme, spolu můžeme na chvíli posedět. V souladu s dobrou tradicí bych měla sedět v koženém vypolstrovaném křesle zády k tobě a ty ležet na pohovce. Víš ty ale co? Mohly by nám stačit tyhle dvě oprýskané židle, ze kterých odpadává lak. Vypadají, že už mají něco za sebou. To my dva taky.

Jak se ti sedí? Je to trochu nepohodlné, že? Dnešní ráno je chladné, vzduch voní nabobtnalými dubnovými pupeny vstříc jaru až do prasknutí. Duben je dobrý čas na změnu. Slyšel jsi o dubnových čarodějkách? Promiň, já vím, že máš teď myšlenky úplně jinde. Omlouvám se, trochu jsem vypadla z role, ale to se za chvíli srovná. Jen se ještě musím dobře usadit na té kovové židli, abych ti mohla plně naslouchat, jak si právem zasloužíš. Možná, že bychom si i mohli vzájemně vyměnit místa. Třeba tě z té tvé židle lépe uvidím - spatřím tě celého. Platit si honorář navzájem nebudeme a ani si nebudeme přesně vyměřovat čas. Souhlasíš? To jsem ráda. 

Plyne nám spolu čas a pěkně se nám tu povídá. Chvíli mluvíš ty a já ti bedlivě naslouchám. Vzápětí  si to vyměníme. Možná jsi ani netušil, jak jsi dobrý posluchač. Byl by z tebe skvělý terapeut. Rozený, já si to musela poctivě vydřít. Tolik jsem toho o sobě ještě nikomu neřekla. Ani ve výcvikové skupině ne. Cítím, že mi rozumíš a že mě nesoudíš. Dáváš mi bezpečný prostor, protože se mi dáváš celý ty sám. Děkuji ti za výsostný dar důvěry. Schovám si ho, až mi bude ouvej. Sedí se nám teď mnohem pohodlněji a slunce začalo krásně hřát. Sundala jsem si pravou botu a palcem se teď vrtám v měkkém písku. Vykresluje zajímavé tvary paleček jeden.

No, přeci jen bychom se mohli ještě kousek projít. Půjčíš mi svoje boty? Vyměním je za tvé. Beru tvůj úsměv jako souhlas. Tak mě teď prosím chvíli veď ... Připadá mi to tu povědomé. Dlouho jsem tu nebyla, ale moc se toho tady nezměnilo. Poznávám i ten starý ošuntělý pavilon obklopený břízami. Vidíš, právě tu vyrostly petrklíče a fialky, přesně jako tenkrát, kdy jsem tu byla načas hospitalizovaná. Pamatuji si i tu odbočku, kterou jsme chodili na arteterapii. Malovat moc neumím, ale nechali mě se svobodně vyjádřit to, co jsem zrovna cítila. To už se mi pak v životě stalo jen málokdy. V porovnání s bílými mřížemi na oknech se to může zdát jako zajímavý paradox, nezdá se ti? Bylo mi tu dobře.

Můžu ti navrhnout další výměnu? Klidně si ponechej moje boty, zůstanu naboso. Budu si dál kreslit palcem do písku a do vlasů si dám fialky. Možná  bys i načas mohl převzít mou praxi a výcvikovou skupinu. Vím, že v tom budeš vážně dobrý. Klidně si sedni do mého křesla.

Jádrem terapie pro mě stále zůstává především vztah JÁ-TY, setkání dvou rovnocenných lidských bytostí. Není podstatné, na které židli kdo zrovna sedí. Dobrý terapeut je pro mne ten, kdo si s odvahou a pokorou vymění místo s tím, koho léčí - s vědomím vlastních slabostí, zranění a životních selhání. Kdo se nestylizuje do expertní pozice moci a omnipotence. Terapeut zůstává především člověkem.