Kdo z nás je tady největší čaroděj?

Před nějakou dobou jsem se ocitla na jedné psychoterapeutické konferenci a nutně jsem si tuto otázku musela položit. Mimoděk mě přitom napadl český animovaný film režiséra Zemana z roku 1977, který jsem kdysi shlédla jako dítě.

Aby nedošlo k mýlce. Terapeutickou profesi upřímně ctím a je mi nadevše posvátná. Jen s některými jejími mistry mám poněkud problém. Nebo ještě jinak. Pod svícnem je největší tma (a pokud má ještě navíc podobu lebky, tak to je pak tma jako v pytli) a členství v psychoterapeutickém klubu té které školy je tak prestižní, výlučnou a elitářskou záležitostí, že kam se na ni hrabe držení jakékoli zlaté karty opravňující k all inclusive. Není mlýn jako mlýn a mlynář jako mlynář. Na to si prosím dejte dobrý pozor. Bílá pekařská čepice a zamoučněné ruce od práce totiž můžou spolehlivě mást a skutečného čaroděje bezpečně poznáte jen podle toho, jak (a jakým okem) se na vás dívá. Podle. A podezřívavě, zda v sobě náhodou coby adept vysokého a tajného umění (a zdaleka se v tomto případě nejedná o umění mlynářské) před ním neskrýváte nehoráznou ambici chtít být ještě větší mistr než on. Jakmile vás prokoukne a nejste na to dostatečně připraveni, můžete jít rovnou kopat.

Krabate! Jakto, že ses opovážil neposlechnout hlasu svého mistra?

Samozřejmě, že tu ambici v sobě skrytou máte a možná že i hodně hluboko (což ani cvičná analýza ještě po tolika letech neodhalila) a dokonce i sami před sebou. Že ne? Proč pak tedy tolik všech těch sebezkušenostních a supervizních hodin? A výcviků v dobře klapajících mlýnech, kde už melou nějakej ten pátek terapeutickou mouku jemnou jako prach? Pročpak tedy tolik publikovaných článků ročně? A co ty zástupy úspěšně vyléčených lidí ze vsi, kterým jste ulehčili v jejich trápení? Nač zvládnutí nových a ještě mocnějších čarodějných formulí? A když si na to sami před sebou dobře posvítíte, tak co pak všichni ti vlivní pacienti, kteří by vám snad jednou mohli být prospěšní a mít tentokrát zase jednou pochopení pro vaše záměry a situaci? Brilantní příspěvky na konferencích taktně obcházím, i když si tím lžu sama do kapsy. Komu by se taky chtělo dobrovolně opustit umění, kterému se tak dlouho a namáhavě učil? Jakmile jste se jednou stali krkavcem, obyčejné věci už pro vás ztratily své kouzlo. Můžete si přece s dalšími krkavci vykouzlit ty neobyčejné. A ještě vám za ně zaplatí na dřevo. Vy už jste přece zaplatili dost.

Čaroděj to všechno moc dobře vidí svým pravým okem a jen tak nic vám nepromine. Zatím je tu na mlýně mistrem on a nehodlá na tom ze zásady nic měnit. Až mistrovská zkouška ukáže kdo z koho. Ukáže, zda jste již mistrem nebo věčně jen čarodějovým učněm, což je pro krkavce potupné a jeho peří ztrácí lesk. Obzvlášť dobře je to vidět právě na konferencích. Vy ale máte tajný plán. Mistr je mrtev, ať žije mistr!

Mlýn zase mele!

Můžete zkusit Starého přechytračit a v noci potají v podobě malé šedé myšky proklouznout do zakázané komnaty a číst si v psychoterapeutickém krabatoru (kde zpočátku stejně ničemu nebudete kloudně rozumět) a pak to aplikovat do praxe (kde to stejně všechno nebude fungovat). Nejvíc vás možná zarazí tajemná formule Láska je nad všechna kouzla a čáry. A možná že nad ní i mávnete rukou, protože copak s láskou, já chci být mistr ve svém mlýně. Lebka vám bude spiklenecky svítit, takže pro světlo kolem neuvidíte houstnoucí tmu za vámi. Ale krkavci vidí dobře i ve tmě.

I kdybyste nakrásně a při vší té námaze, odvaze a vychytralosti všechny ty čarodějné formulky nezvládli, nebo vám nefungovaly a neuspěli jste v mistrovské zkoušce, pořád je tu ještě kouzlo nejmocnější, na které si stačí vzpomenout. Vaše láska k mlynařskému řemeslu, pro niž jste se mu zprvu začaly věnovat, láska k pekařskému náčiní, láska k hedvábně jemné mouce, kterou jste si sami namleli, láska k vašim pacientům, láska k životu plnému překvapení a především láska sama k sobě, protože, když tu nemáte, jsou všechna ostatní kouzla pro kočku (dobře si prohlédněte její pravé oko!) a ubohým lidem ve vsi stejně nepomůžete a budete jen bezmocně krákorat a lítat kolem v nekonečných spirálách. Nemůžete dát druhým to, co sami nemáte.

A pak vás možná zachrání líbezný zpěv Kantorky.

Slyšela jsem ji zpívat v bohnické zahradě a ocitla jsem se přitom náhle před pavilonem číslo 10, který by se mi i líbil a kde bych po namáhavém výcviku mohla na nějaký čas sama spočinout. Po krkavcích v tu chvíli ani vidu ani slechu. (Byla jich plná přednášková síň, kde vyslechly aktuálně nejnovější a nejúčinnější čarodějné formule pocházející z toho nejstaršího mlýna. Zrno tak ryzí, až hrozí, že zastaví mlýnské kolo. Mouka tak jemná, že se v tu ránu rozplyne před očima a vítr ji odvane neznámo kam.)

K mistrovi se již nevrátím a o složení mistrovské zkoušky nestojím. Vím, že po mně bude všude slídit. A že mě bude (v prestižních periodikách a na exkluzivních fórech) vyzývat, ať nejsem srab a připomínat mi můj slib, kterým jsem se mu zavázala. V krkavce se již nikdy neproměním. Sestoupím z věže terapeutického mlýna, která se již stejně nějaký čas nebezpečně kymácela a půjdu dolů mezi trpící lidi do vsi.

To nejmocnější kouzlo si totiž potají odnáším v sobě.