Jsem umanutá

Jsem umanutá jako mezek a nestydím se za to. Už Vám někdy řekli, že něco nejde? Nebo že zrovna teď se to teda vážně nehodí? Že pro to není vhodná doba? Že nejsou zdroje? Že je přece ta krize? A že lidi toho prostě mají moc? 

Už jste někdy pověsili na hřebík něco, o čem jste byli až do morku kostí a hloubi duše přesvědčeni, že je to ONO? Jen proto, že jste zrovna neviděli cestu před sebou, někdo vám řekl NE nebo vám mrzly prsty u nohou, když jste vystoupili v zasněžené, polorozpadlé a polozapomenuté vísce Bůhvíkde, kam jste se kodrcali přes dvě hodiny ve vymrzlém autobuse - a v práci si kvůli tomu vzali den dovolené a přes celý víkend si dělali domácí přípravu, protože jste na toho chlapíka chtěli udělat dobrý dojem, když už si na Vás a na Váš záměr udělal čas - jen proto, že jste pevně věřili, že v budoucnu z toho jednání vzejde něco dobrého? Vzdali jste to? Pokud teď kývete energicky hlavou, že to teda ne, že Vy to přece NIKDY NEVZDÁTE, že to přece NENÍ VÁŠ STYL, jste můj člověk a tleskám Vám, až mě z toho brní ruce. Já jsem totiž taky pěkně umanutá. A zjišťuju, že právě to je má jednoznačná konkurenční výhoda na turbulentním trhu práce. Semínka zasívám i do zmrzlé půdy, když se napřed prohrabu všemi těmi závějemi nedůvěry, pochybností a přesvědčení, že to nejde. Prostě odmítám NE. Rezolutně. O to víc však musím makat. To zase bez keců a bez pardonu.

Když mi bylo dvanáct, začala jsem s baletem. Na právě začínající baletku opravdu dost pozdě. Ale když jsem viděla o hodině hudební výchovy svou spolužačku stát na špičkách za tklivého klavírního doprovodu, rozhodla jsem se, že příští rok na nich teda budu stát taky. A taky že jo, stála jsem v nich na černém linoleu místní ZUŠ na závěrečném slavnostním vystoupení ke konci školního roku. Vystoupení se jmenovalo „Variace“ a já na ten pocit nikdy nezapomenu. Zvládla jsem piruetu, relevé i attitude. Příprava malých baletních cácorek, aby se mohly postavit na špičky, trvá při velmi tvrdém až brutálním tréninku minimálně dva roky. Rozhodla jsem se být pořádně umanutá a slíbila si, že na nich budu stát už za rok. Obnášelo to chodit kromě povinných tréninků Rockbaletu dvakrát týdně také ještě do přípravky třikrát týdně se šestiletými mrňaty. Nemotorně jsem se klátila u tyče s prvňačkami s pečlivě vyčesanými drdůlky a naškrobenými tylovými sukénkami, které plynule švihaly rond de jambe jeden za druhým. Nevadí, že mám zkrácené achilovky a že přirozeně nemám vytočené kyčle, abych zvládla bravurní demi-plié. A ani mi nevadí, že jsem tu nejstarší a trčím v těch nemožně pruhovaných elasťácích a nepadnoucím trikotu, který mi koupil na poslední chvíli táta kdesi u vietnamců. Příští rok už taky budu stát na špičkách a navíc budu na vystoupení v první řadě. Děj se, co děj.

Do špiček jsem se zamilovala na první pohled a byla to láska jako trám. V šatně jsem prosila holky, ať mi je na chvíli půjčí, že si je chci prohlédnout a pak jsem vděčně a trochu smutně hladila lesklý a němý satén. Zkusit si je na nohy jsem se zatím neodvážila a večer před spaním má fantazie kreslila MĚ JAKO ODETU, MĚ V GISELLE, MĚ COBY SPÍCÍ KRASAVICI. Mezitím jsem uprosila tátu, aby mi v pokojíčku udělal vedle skříně „baletní tyč“ a tam jsem den co den cvičila baletní rozcvičku na Mozartovu Malou noční hudbu a na kuchyňském linu dřela dvakrát denně provaz, protože ten se známkoval. Za půl roku jsem už byla na dvojce na pravou nohu a na trojce na levou a za rok jsem obě nohy vytáhla o stupeň. Vytahování nohou… Ještě dnes si to mé šlachy moc dobře pamatují.

Moc dobře si také vzpomínám na moment, kdy jsme s paní učitelkou Volrábovou všichni seděli po hodině na parketách a ona rozdávala pololetní vysvědčení. Z klasického tance jsem měla jedničku. Upřeně se na mě podívala a prohlásila: „Myslím, že se příští hodinu už Lada bude moci zkusit postavit na špičky.“ To bylo poprvé, co jsem zrudla až za ušima a jedna má spolužačka - právě ta, kterou jsem poprvé viděla stát na špičkách o tu hudebku a kterou jsem OPRAVDU NEMĚLA RÁDA - škodolibě utrousila: „Červená se line záře.“ Bylo mi to srdečně jedno. Překonala jsem vlastní metu. Od mého rozhodnutí totiž uplynulo jen půl roku a příště už budu stát taky na špičkách! Nespala jsem celou noc a uši mi pořád ještě hořely a navíc jsem k Vánocům dostala nový trikot, který mi už padl mnohem lépe.

Na další úterní hodinu klasického tance jsem přišla vyzbrojená pevným odhodláním a pořádným pytlem vaty a zásobou náplastí. Věděla jsem, že to bude bolet. Abych to upřesnila, že to bude hodně bolet. Před začátkem hodiny si mě paní učitelka Volrábová pozvala k sobě do kabinetu, aby mi mohla zapůjčit baletní špičky do doby, než si pořídím vlastní. Vyzkoušela jsem si asi troje, až mi padly do oka i na nohu jedny překrásné z černého saténu. Jen na špičkách už byly pořádně orvané, ale to mi nevadilo. Pamatuji si, že na mě před odchodem do tanečního sálu ještě povzbudivě mrkla. Jsem zvyklá jít rovnou na věc, takže ještě než se holky stačily rozkoukat a rozcvičit, jsem se už pevně držela baletní tyče a stála na polštářcích prstů pečlivě omotaných vrstvami vaty a srdce mi tlouklo až v krku. Tak a teď se už musíš pustit a stát na nich bez opory a úplně sama! Pustila jsem se. A ustála jsem to. Nespadla jsem. Dívala jsem se té dívce za zrcadlovou stěnou pevně do očí a povzbudivě jsem na ni zamrkala tentokrát já. Zvládla to.

Tak to bychom měli. 

Zvýšila jsem své tréninkové úsilí o dalších padesát procent. Se zapůjčenými černými špičkami jsem se doma dívala zalezlá pod konferenčním stolem i na zprávy v televizi v podivně zkroucených pozicích. Tajně jsem si hýčkala svůj poklad a mazlila se s ním před spaním. Vzrostla spotřeba vaty i náplastí. Nohy jsem měla věčně do krve a dokola jsem si protahovala a posilovala nárty. S láskou jsem si žehlila a přišívala saténové stuhy. Malou noční hudbu už jsem cvičila poctivě také na špičkách včetně všech těch povinných rondežámbů, plijé a relevé. Nohy jsem začala házet o něco výš a sebejistěji. Pravou jsem si vytáhla už do poloviny lokte. A táta se mnou v předsíni nacvičoval před kulatým zrcadlem jednu pozici pas de deux převzatou právě ze SPÍCÍ KRASAVICE, kterou jsem okoukala z učebnice britského KRÁLOVSKÉHO BALETU, kterou jsem také dostala k Vánocům. Na požádání jsem ve škole o přestávce předvedla parádní provaz na pravou nohu, ačkoli jsem pro to neměla alespoň dle soudu své dětské lékařky ty správné kyčelní dispozice.  

Uplynul bezmála rok a stála jsem v natřískaném sále mostecké ZUŠ plné pyšných rodičů, kteří přišli okouknout svá dítka a ulevit svému svědomí za ten majlant, co do nich v uplynulém roce zainvenstovali. Balet není žádná sranda. Je to tvrdá řehole včetně finančně náročného vybavení. Pár ruských špiček přišel tehdy mé rodiče asi na dvanáct stovek. Pro holku je to co do fyzické náročnosti asi jako hokej pro kluka. Jenže hokejisti se zrovna nemusí usmívat a vypadat ladně, i když jim praskne zase další puchejř a nemají zrovna u sebe ani vatu ani náplast. Ale když stojíte na svých vysněných baletních špičkách, je vám to šumák. Bolest jako zázrakem zmizí a vy si jen přejete, aby ta chvíle neskončila. Ale skončí, i když s potleskem.

A takhle to mám se vším, pro co se vážně nadchnu. Čemu se oddám do morku kostí i za cenu všech puchýřů světa. Jsem totiž pěkně umanutá. A mohu při plném vědomí společně s Hermannem Hessem chválit svéhlavost a ještě se přitom usmívat.

 A co Vy? Vzdáte to? Udržíte se na špičkách, až se pustíte tyče?

Věřím, že to zvládnete s grácií i v těch nejnáročnějších pozicích.