Víla v kanadách

Dlouze a zpytavě si prohlížela svůj obraz v zrcadle, kde se ještě v pozadí ztrácel mihotavý svit měsíčního kamene. V tichém a poklidném rozjímání skenovala samu sebe a zaznamenala poněkud neobvyklou vizáž. Tak tohle jsem teď já.

Jemně pohladila zelené (a na několika místech už notně potrhané) hedvábí pošité vlastnoručně vylovenými říčními perlami, upravila si jeřabiny v rozevlátých vlasech a intenzivně cítila náramek ze šípkového trní, který se jí hluboko zařezával do zápěstí. Ale zase jen tak někdo mě za tu ruku nechytne. Tak se do toho zase jednou obujem a boty uvážem na pořádnej uzel. Terén bude neznámej a svízelnej. Co naplat holka, přišel povolávací rozkaz. Ať chceš nebo ne. Tak už jen zbývá podmalovat si oči temně zeleným kajalem a dobře uschovat křídla pod měsíční kámen. Povzdychla si a nasadila mimikry. Její výcvik stále pokračuje, jen teď postoupila do jeho další fáze.

Buď rychlá jako vítr a sevřená jako les a než uděláš první krok, zastav se na chvíli a uvažuj. Tohle si ještě pamatovala. Starý Mistr byl v některých ohledech nemilosrdný, ale neposlechnout ho by se jí teď mohlo krutě vymstít. Tytam jsou doby bezstarostného tance mezi kymácejícími se hlavičkami konvalinek, kdy byla pohlcená omamnou vůní divoké šalvěje, která ji přiváděla až na okraj. Ne, teď se opravdu nesmí nechat unést. Musí se koncentrovat. Neřízených střel už bylo z její strany vystřeleno až až a času teď již opravdu není nazbyt. Má úkol. A splní ho. Za každou cenu se ale musí v té nekonečné a děsivě krásné piruetě udržet, protože jen tak udrží křehkou rovnováhu věcí.

Uměla výborně tančit naboso i na špičkách. Teď jí situaci komplikovaly pevně utažené kanady s tkaničkami natřikrát obtočenými kolem kotníků. Jsme ve válce, tak budeš muset zatnout zuby a něco vydržet. S letmým pousmáním si vzpomněla na svého učitele sebeobrany, který jí při hodinách vždycky říkal, že by neměla tolik tančit a se spikleneckým úsměvem se jí zeptal, jestli si náhodou nespletla kurz. Nemohla si pomoci, ta otočka, kterou jí právě předvedl, si přímo žádala brilantní zakončení. Precizní choreografie a čistá forma krásy, pro které měla vždy vytříbený smysl stejně jako pro přesné provedení pohybu. A proč by její sparing partner nemohl být také jejím partnerem tanečním? Ostatně není to pro ni nic nového pod sluncem. O tom, že by při boji neměla tančit, ji poučil již její předchozí učitel tai-chi. Příště určitě zkusí capueru. Tam by proti tanci už nikdo nic namítat neměl.  

Tanec je celý její život. A květiny. Tak jak se mohla ocitnout zrovna uprostřed TOHOTO pole? Po konvalinkách tu není ani stopa.

Nikdy se neučila hrát šachy a taktika jí byla vesměs cizí. Jednala zcela otevřeně a z upřímného srdce. Pak se ale párkrát spálila a musela se na vlastní a ničím nekrytou kůži obdařenou motýlím pelem naučit, že je to ohrožující. Nejen pro ni, ale především pro ty, co tolik miluje. A než se nadála, ocitla se uprostřed téhle zatracené šachovnice, která ji drží pěkně v šachu. Je to pro ni nanejvýš matoucí. Kdysi dávno viděla film o Lužinově obraně, ale teď si na tu kombinaci zaboha nemohla vzpomenout. Vzápětí si uvědomila, že táhla sama sebou. Nazdařbůh. Prostě zase jednou dřív vystřelila, než stačila zamířit. A tak se teď musí dívat do tváře té hrozivě vyhlížející temné věže, která se nad ní kymácí a hrozí jí pádem a zavalením. Zpovzdálí si ji přísně měří královna. Vyčkává. Něčím jí připomíná její matku. To byla taky ledová královna par excellence.

Dobře, bude teď třeba přijmout plnou zodpovědnost, vypít ten hořkej kalich dodna a připravit se na boj. Jo, tentokrát je to fakt nutný. Už se nemůže spoléhat na to, že ji budou tahat z bláta za křídla. Nyní musí vstát sama. A nikdo na ní nesmí nic poznat. Nepřehnala to přece jen nakonec s těmi kanadami? Alespoň ji drží pevně při zemi.

Stejně se zkouší ještě chvíli cukat. Nestačilo by prostě jen zlomit odpor nepřítele bez boje? Otevřít mu zatvrzelé srdce tancem? Úsměvem? Upřímným a čistým pohledem? Holka, z toho se už nevyvlečeš. Je pozdě. Uvědom si, kde jsi. Jednou jsi s tím souhlasila, tak teď prostě musíš. Vzpurně pohodila hlavou. A vzápětí ji zase pokorně sklonila. Půjde do ohně, nebude se před ním schovávat. A pořádně se do toho obuje. Boty na to má dobrý.

Chtěla si pročísnout vlasy prstama, ale zamotaly se jí do náramku z trní. Tak tohle taky nepůjde. Jen další zbytečná komplikace, kterou si teď vážně nemůže dovolit. Takže šupem dohola. Koneckonců je teď rudý podzim a okvětní plátky už taky dávno odvál vítr. Šípková růže (se kterou si vždycky nejvíc rozuměla) jí připomněla důležitou pravdu, na kterou by málem zapomněla. Růže se přece také brání sama! Kdo si chce připravit šípkový čaj, zaplatí za něj svou krví. Pěkně něco za něco.

Málokdo by v ní teď viděl vílu. Její nejvnitřnější bytost je dobře ukrytá před cizím pohledem. Z toho jejího nyní vyzařuje nezlomná vůle a odhodlání. Nikdy se nevzdá a proto nakonec zvítězí. Inter arma silent musae. Tanec teď musí na nějaký čas počkat.

Ještě jednou si zkontrolovala, zda ji boty pevně drží na zemi. Lehce se v nich zhoupla, naposledy si vystřihla une piroutte a pak jistým krokem vyrazila vpřed. Oči pro jistotu sklopila na zem. Její pohled teď totiž začal plát jako pochodeň.